Základem počítačové sestavy

je základní deska (motherboard) – právě ona spojuje jednotlivé součásti do funkční sestavy. Dřívější základní desky (roky 1992–1995) pracovaly s maximální frekvencí FSB 66 MHz. Oficiálním standardem této doby byly hodnoty 50, 55, 60, 66 MHz. Později se objevily desky s neoficiální frekvencí 75 MHz. Zvládnutí 100 MHz v roce 1997 bylo jen dalším krokem ve snaze o zrychlení spolupráce procesoru s pamětí. Právě hodnota frekvence FSB je tím vnitřním taktovacím „bubeníkem“ našeho PC.
Paměťové časy
Dalším limitním faktorem rychlosti sběrnice FSB je rychlost paměti. Uvádí se v časových hodnotách – ns (nanosekundách). Vyšší frekvence vytváří kratší impulsy a pokud je paměť zvládá, je to v pořádku. Dřívější technologie nebyla schopna vyrobit paměťové čipy, které by fungovaly spolehlivě na 100 MHz. Jedná se zejména o dřívější paměti EDO v kratších paticích typu SIMM. Jejich limitem je 83 MHz – 50 ns. Paměti novějšího typu, SDRAM, se vyrábějí až do frekvence 133 MHz – mají hodnotu 7 ns! Protože i v tomto případě rozhoduje aktuální rychlost FSB, není důležité, jak máte rychlou paměť, ale jestli taktování FSB zvládne. Pokud používáte nižší hodnoty FSB, ale máte rychlou paměť, nic tím nezískáte (paměť prostě pracuje s větší rezervou)!
Vaříme s Celeronem a AMD